Ne, nejsem těhotná. Ne, nemám nového chlapa. Tak trochu mi to připomíná reklamu na Generali Českou pojišŤovnu: Neděje se vůbec nic. A úplně stejně by ten druhý mohl namítnout, že se toho děje hodně. Jenže já to nějak nevidím, necítím, přežívám.
Vlastně ani nedokážu říct, jestli za to může stav po vládních nařízeních nebo by tohle divno nastalo i bez něj. Mám příšerný pocit, že se nemám čeho chytit. V práci máme omezený režim bez veřejnosti a máme za úkol dodělávat spisy - kontrolovat, jestli je spis řádně očíslovaný, označený. Taky vyšperkovávat velká vyhodnocení případů a nastavovat individuální plány, Klientům jsme k dispozici po mailu a telefonu. Soudy nesoudí. Takže se stejně s ničím nikam nehneme. Z toho vyplývá přežít nějak pracovní dobu a být vděčný aspoň za kontakt s kolegy, protože návštěvy nehrozí, společné akce taky ne, doma jen já a Bubča.
Co by mě tak mohlo zachránit... Kolo!!! Jenže ono to nějak postrádá své kouzlo, když si musím sbalit do batůžku nějakou tu sváču a dostatek pití, protože všechno po cestě je zavřené. A co hůř, hned po první vyjížďce mě rozbolelo koleno bez nějakých zjevných příčin. Na kole šlapu přes bolest v slzách, když se vrátím do tepla a nechám koleno aspoň přes noc odpočinout, jako by nic... Až do chvíle než znovu sednu na kolo. Jsem potěšená tím, že jsem letos za zimu absolutně neztratila kondici. Fyzičkou mám na trasy, které jsem ani nezkoušela zajet. Ale koleno... Koleno mě naposledy zastavilo už po 13 kilometrech.
A tak se v tom nějak plácám... V prvním týdnu zákazu vycházení jsem uklidila celý byt. Ve druhém už to bylo horší - pořádek jsem spíše udržovala a likvidovala taky jednu láhev sektu za druhou. Spoustu času jsem prochatovala s #R. Jenže teď je všude uklizeno, všechno se leskne, dokonce jsem vyžehlila nejméně oblíbené kusy prádla - povlečení. A nic. #R se u mě v pátek stavil, ale je jak nějaké velmi plaché zvíře. Když už dojde na kontakt, zaleze do nory a nevyleze a nevyleze. A já teď nemám dostatek energie ani pro sebe, natož abych dodávala někomu jinému...
Pozoruju velmi podobné stavy posttraumatu. Dnes v noci jsem se vzbudila ve 2:30 a už nemohla usnout. I to mi připomnělo dobu, kdy jsem byla uvězněná doma a bála se ven. Můj mozek asi po roce (možná víc) rozjel nekonečné scénáře i na toto téma. Takže mě najednou tak někdy kolem 3. ráno napadlo, že ten hajzl bude za 9 let venku a že 9 let není zas tak moc, aby se zapomnělo... A co když si mě najde a třeba mě zabije. No, takže jsem už neusnula. Nějak jsem upadala do spánku těsně před pátou ranní a v 5:20 mi zvonil budík do práce. Byla jsem ráda, že jsem dnes odpověděla na maily a udělala to nejnutnější a šla si po práci lehnout. Ale neusnula jsem. K tomu usínání jsem si pustila český film Fair play. Koukala jsem na ty praktiky Československa v 80. letech a zjistila jsem, že se hrozně děsím toho, že ta doba přichází znovu. Všímáte si, jak je nakládáno s nynějším nouzovým stavem? Co se ve skutečnosti děje?
A tak jsem tupě a odevzdaně koukala na svůj nový barbínkovsky růžový notebook a rozhodla se, že něco napíšu veřejně. Že zase po x měsících budete mým spojením se světem, tak jak to bylo vždycky.