Skalpel, prosím!

1. listopad 2012 | 16.39 |

MDxqxZavzpomínala jsem teda na své dětství a přemýšlela, na co jsem si hrála a co by tedy mohlo být tím pravým ořechovým. Jako první byla asi doktorka. Nejoblíbenější role a nejčastější hra. Léčila jsem všechny a všechno :-D Vzpomínám si na dva celkem silné zážitky. První je ještě z "malé školky", což znamená, že mi byly asi 3 roky. Tehdy měl můj spolužák něco s okem a já jsem se o něj hrozně starala a oko ošetřovala :-) No a o pár let později jsem ošetřovala rozbitou nohu své velké lásce :-) Bylo mi možná 7 let, víc ne. Přišel z fotbalu domů, kde jsem si hrála s jeho sestrou, s nohou od krve. Všechny hračky šly stranou, jelikož jsme byli sousedé, letěla jsem domů pro svou lékárničku, kam mi babička dovolila si skládat nejrůznější obvazy a náplasti. Se svým "doktorským kufříkem" jsem byla co by dup zpátky. Nevadilo mi ani opatrně vytahovat drobné kamínky štěrku a opatrně čistit škrábance. Jelikož maminka těchto dvou sourozenců byla zdravotní sestra, okoukali jsme toho dost. V naší chatičce na dvoře u domu jsme si udělali ordinaci a zařídili jsme si i zdravotnické karty a tak.

Dneska vím, že bych asi doktořinu dělat nemohla. Nejen, že nerozumím ani chemii, ani fyzice, biologie mně příliš nebavila a asi bych se ty kvanta naučit nedokázala (třikrát jsem bydlela na kolejích a vždy s medičkama), ale hlavně už nejsem zdaleka tak odvážná jako tehdy s fotbalovým úrazem. Zlomový byl asi zážitek mého pádu na kole. Rozsekla jsem si nohu tak, že mám dodnes asi centimetrovou prohlubeň na holeni. Tehdy jsem byla samý úraz, asi jako každé malé dítě. Já jsem navíc byla pořád někde s klukama, lozila po stromech, kopala do balonu a tak. Pamatuju si, že jsem se zvedla ze země a řekla si jako vždy, že to nic není. Jenže právě mamka děcek od sousedů všechno viděla z okna a běžela za mnou. Když viděla nohu, začala ječet, že mi strašně teče krev a že budu muset do nemocnice. Převzala jsem od ní paniku, domů už běžela v mdlobách a na vaně hystericky řvala, že nechci umřít (tato věta se neustále u nás doma vytahuje :-D). Do nemocnice jsem opravdu jela, vyfasovala jsem asi dva stehy. Od té doby jsem se svou odvahou v rámci jakéhokoli úrazu v háji. Absolutně nejhorší je, když se něco stane mě. Když jsem se kdysi v hospodě řízla o kráječ na zelí, zhroutila jsem se s tmou před očima na židli a pomalu přicházela k vědomí. A podobně to funguje i u lidí a dokonce zvířat, které mám ráda. Vědomí jsem ztratila kdysi i v nemocnici, kde jsem navštivila svého tehdejšího po operaci nosní přepážky a to vypadal na tuhle operaci fakt dobře! Žádné modřiny, nic podobného. Ale při pohledu na něj se mi jen zatmělo před očima, začalo pískat v uších a pak už jsem jen padala k zemi. No a úplně stejně mi bylo i letos v létě, kdy jsme byli na dovolené a naše psisko si rozškrábalo ránu na hřbetě. Zápach masa, krve a pohled na to celé mi opravdu neudělali dobře. Vypotácela jsem se na terasu a rozdýchávala to pohledem na hvězdy, s nohama nahoře. Silná povaha opravdu nejsem. Ale věřím tomu, že celé je to jen blok z dětství a neskutečný strach o sebe a své blízké.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Skalpel, prosím! tlapka 01. 11. 2012 - 20:13
RE(2x): Skalpel, prosím! radus 08. 11. 2012 - 12:37
RE: Skalpel, prosím! hospodynka 02. 11. 2012 - 07:41
RE(2x): Skalpel, prosím! radus 08. 11. 2012 - 12:38
RE: Skalpel, prosím! psycho* 08. 11. 2012 - 21:45