Komentář, na který odpovídáte

25. 08. 2017 - 12:29
 

mow: Tak jsem si přečetl tvůj článek a možná by sis měla přečíst ten můj tady:

http://mow.pise.cz/69-o-egu-dusi-a-ohleduplnosti-venovano-sayonare.html

Ono to je těžké. Vím, že to, co ti teď napíšu, ti nijak nepomůže, ale můžu tě ubezpečit, že to, co popisuješ v téhle kapitole, zažívá v této zemi spousta lidí. Chodí do prací, který je nebaví, nenaplňujou, možná i žijou životy, který je nebaví.

Já mám skvělý rodiče, ale dřív jsem taky neměl odvahu si žít po svým, tu mám až v posledních letech. Většinou mě máma s tátou podporujou ve všem, co dělám, ale taky tu a tam nebyli ze všech mých nápadů nadšený. Proč? Protože se o mě báli, neviděli v tom, co dělám, logiku a smysl. A já, než bych si prosadil svou, tak jsem raději ustoupil, když jsem viděl, že z něčeho nejsou nadšený nebo je prostě ten můj nápad stresuje. Navíc bytostně nesnáším konflikty. Třeba jako jsem se chtěl v roce 2012 vydat do Brodu, sám, s asistentem, na víkend. Zajít na strip, na diskotéku. Zpětně to asi byla blbost, ale hlavní cíl bylo, že jsem věřil, že si najdu kamarády. No a rodiče to vyděsilo, báli by se o mě, že mě ten dotyčnej vyklopí, jak by mi utíral zadek, já se se tohohle nebál vůbec, já se bál toho, aby až budu spát v noci na břiše, mi ho tam asistent zezadu nešoupl, a nezačal mě piglovat Mamka to dokonce obrečela a já nechtěl být sobec.

To můj brácha je naprostý opak, ten si většinu svýho života dělá to, co považuje za správný, i když to vedlo k hádkám, konfliktům, i když se spoustou věcí, který dělal, rodiče nesouhlasili. Dost si s ním v pubertě užili, brácha si rozhodně nenechá diktovat, ale v posledních letech, zhruba od maturity, už se zklidnil.

Já jsem dnes zlatý střed - dělám si, co mě naplňuje, ale snažím se, aby to nestresovalo mé okolí. Takže kde je ta hranice mezi tím, co těší a naplňuje, a kdy bych už měl zařadit zpátečku, protože svýma nápadama stresuji okolí, které se o mě bojí, nebo je považuje za blbost?

Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili, ale asi tak v pěti případech jsem se některých nápadů vzdal, protože jsem věděl, že by s tím nesouhlasili, protože mi jaksi chybí schopnost si vydupávat něco přes nesouhlas druhých.

Rozhodně si ale nemyslím, že je povinností rodičů dovolovat svým dětem všechno. Když chce dítě vyskočit z okna, protože ho to udělá šťastným, má ho to rodič nechat udělat? Řekněme, že já jsem byl zvyklý rodiče poslouchat, brácha moc ne.

Tu knížku, kterou čteš, znám. A bývá hodně pozitivně hodnocena. Jen nezaměňuj respekt za absolutní svobodu. Respekt podle mě znamená, že beru na vědomí, že mé dítě, řekněme od 15 nebo 16 let se mnou nemusí vždycky souhlasit. Má právo na svůj názor = jinej názor než můj. Ale ty se tím názorem můžeš/nemusíš řídit. Pokud se jeho názorem budeš řídit stále, vyroste z něj rozmazlenej spratek. Pokud budeš chtít, aby bylo furt a pořád po tvým, staneš se diktátorem Ono není snadný být rodičem. Dítě by mělo vědět, že prostě do tý puberty musí poslouchat, to nejsou jen buzerace, příkazy, zákazy, i když to tak může brát. Je to totiž i o tom, že mu něco vštěpuješ. Vštěpuješ mu, že ne vždycky bude po jeho, vlastně nikdy nemůže být úplně po našem. Posloucháme rodiče, pak učitele na školách, šéfy v práci, partnera. Ale nikdy to nesmí úplně zadusit to, co chceme my. Neměl by být pro nás problém se občas něčeho vzdát, něco pustit. Ne jako projev slabosti, ale projev velkorysosti, že nám na druhých záleží a že nejsme sobci, kteří myslí furt jen na sebe.

Fakt je ale taky ten, že ve finále stejně víme my sami nejlíp, co je pro nás v danou chvíli nejlepší, a to i v případě, že se pak ukáže to byla pěkná blbost a že jsme do toho jít neměli. Ale nejlíp rozumíme sami sobě. Okolí si pouze MYSLÍ, že ví, co je pro nás nejlepší, a někdy mu ta předpověď vyjde = někdy se vyplatí dát na rady druhých, někdy naopak nedat a jít si za svým, protože jinak se o spoustu věcí připravíš.

A jak to, že už nečteš můj blog?

Vaše odpověď

Přihlášení
jméno:heslo:ze serveru:
vaše jméno:
vaše www: http://*
opište kód:

Pozn.: označená pole nejsou povinná. Odkaz na www bude zobrazen pod Vašim komentářem, pokud se jedná o odkaz na blog.

Komentáře k článku: Přihořívá... Hoří!