Ahoj! Jestli čekáte, že Fénix vstává z popela, tak vám nevím :-) Běžně by pro mě byla přesně tohle doba, kdy bych psala a tvořila jak urvaná a zásobila vás tipy, jak se nezbláznit. Ale něco je jinak a musím vám říct, že mě to samotnou překvapilo.

Ne, nejsem těhotná. Ne, nemám nového chlapa. Tak trochu mi to připomíná reklamu na Generali Českou pojišŤovnu: Neděje se vůbec nic. A úplně stejně by ten druhý mohl namítnout, že se toho děje hodně. Jenže já to nějak nevidím, necítím, přežívám.

Vlastně ani nedokážu říct, jestli za to může stav po vládních nařízeních nebo by tohle divno nastalo i bez něj. Mám příšerný pocit, že se nemám čeho chytit. V práci máme omezený režim bez veřejnosti a máme za úkol dodělávat spisy - kontrolovat, jestli je spis řádně očíslovaný, označený. Taky vyšperkovávat velká vyhodnocení případů a nastavovat individuální plány, Klientům jsme k dispozici po mailu a telefonu. Soudy nesoudí. Takže se stejně s ničím nikam nehneme. Z toho vyplývá přežít nějak pracovní dobu a být vděčný aspoň za kontakt s kolegy, protože návštěvy nehrozí, společné akce taky ne, doma jen já a Bubča.

Nedávno jsem se s přáteli bavila o tom, jak jsem se naučila poslouchat drumy. Vášnivým požitkářem této hudby byl ex, s nímž jsem prožila nejdelší vztah. Paradoxně jsem této hudbě propadla až nějaký čas po rozchodu. V této debatě jsem se v hlavě ohlédla nazpět za hudebním vkusem svých ex a musela se smát. Nadhodila jsem to nahlas a v tu chvíli mi bylo jasné, že to bude článek na blog :-D