Komentáře k článku: Přihořívá... Hoří!
radus: I po tom jsem pátrala... Od školky jsem si hrála na doktorku. Pak jsem měla úraz a od té doby omdlévám (čekám, kdy se k němu dostanu v regresce), takže se mi všichni smáli, že doktorkou nikdy nebudu... Ke konci školky jsem začala u tety ty nemocnice navrhovat :-) Kreslila jsem nemocniční pokoje a umisťovala postýlky a noční stolečky...
Ve škole jsem už přestávala být sama sebou a chytala sny druhých... Takže jsem podle spolužačky chtěla být módní návrhářkou (ačkoliv jsem neuměla navléct jehlu). Chtěla jsem být tanečnice jako kamarádka. Když naši začínali s projektem na dům, tak jsem nutně musela být architektkou. No a v sedmé třídě mě uchvátila aranžerka. To estetično tam tak nějak mám...
Následně jsem se shlédla v hotelnictví a cestování. Ale taky tak nějak pod vlivem toho, že "jazyky jsou budoucnost" a tak... Nicméně je fakt, že servis mě baví dodnes...
radus: Já nějak nevím... Úplně stupidně si stavím spoustu důvodů, proč ne... Tak nějak mám v hlavě matčin hlas, že na to jsem teda nestudovala... Pak přemýšlím nad penězi... Ve výsledku si s dýškama vydělám víc než teď, ale papírový příjem? Myslím, že bude stejně bídný...
psycho: Bídný příjem a radost, a bídný příjem a frustrace... Třeba pro mě je to jasná rovnice.. (a rodzdíl..) ;)
Ve finále, za nějaký čas... na smíření.. bych jako matka byla štastná, že je moje dcera šťastná a ne že dělá to co by "dělat měla" ale je z toho nasraná, nešťastná nebo v depce.. (a v padesáti vyhořelá nebo nemocná ;) ) Myslíš, že tvá matka to má jinak?
radus: Dobře položená otázka. Všechno je to o tom, jak jsem byla celý život naučená k tomu "líbit se ostatním", aby byli spokojeni rodiče, učitelé, teď partner. Vrací se mi to jako bumerang. Vlastně by to bylo na celý článek. Teď jsem byla na šetření u mé bývalé učitelky z gymplu. Nepamatovala si mě. Já žiju 10 let s pocitem, že učitelé nikdy nezapomenou na toho loosera a ona vůbec neví, že jsem tam studovala a prý se ptala kolegů a taky jim to nic neříkalo... Žena kvůli které jsem brečela nad úkoly... Železná lady, které jsem se bála a byla schopná ráno zvracet. Železná lady teď pláče nad svou maminkou a volá mi se svými obavami, děkuje... Tahle zkušenost mě teď dost zarazila a mám fest o čem přemýšlet...
Jenže z toho mého kolotoče "zavděčit se" se hrozně blbě vystupuje. Bojím se riskovat, bojím se ztrát, bojím se chyb.
Čtu Respektovat a být respektován a říkám si, jak je mi líto, že jsem podléhala z jedné strany autoritářské a z druhé strany vysloveně diktátorské výchově. Moc ráda bych tyhle vzorce přeučila a aspoň ke svým dětem (i těm nevlastním) se chovala jinak.
lentilka®sdeluje.cz: Jak kdybys mluvila o mně! Pro svoji matku jsem odjakživa neschopná a k ničemu, protože jsem nesportovala, vysokou jsem nedodělala, ani ten řidičák jsem nezvládla...
Pořád jsem měla pocit, že ji musím poslouchat, že musím dělat všechno, jak ona řekne - a tenhle pocit trval do třiatřiceti! Pak začala despoticky a systematicky ničit i moji rodinu tak jsem to tvrdě utla. Už sedm let jsem ji neviděla, ale jakákoli zmínka nebo debata o ní mi zase rozhoupe žaludek a roztřese ruce.
Pak jsem objevila Louise L. Hay a její "Miluj svůj život". Pomohlo mi to hodně. A dneska už konečně VÍM, že můžu žít svůj život tak, aby byl příjemný a pohodlný pro mě. Opravdu to smím!
Jejda, to jsem se rozkecala. :D
radus: Tak to já mám s mamkou dobrý vztah... Jen prostě celý můj život asi tak do konce studií vedla ona a i teď stále sype své moudré rady. A ve mně to zůstalo. Já vím, že můžu... Ale nejde to.
Zrovna jsem přijela z terénu (okoupat, obléct, namazat chleby, poslouchat příběhy, které nemají ani začátek, ani konec). Mám migrénu jako prase. A mám chuť v pondělí nepřijít.
psycho*: Tož ono to vypadá, že je to spíš o vzorcích (a tvých očekáváních ohledně očekávání druhých) než o jejich skutečných očekáváních... No racionálně to, zdá se je zpracované... a co emočně ve chvíli kdy se to děje? Vnímáš,že podléháš očekávání a že se chováš podle toho anebo na to koukáš zpátky s... "ups, I did it again"?
(btw... myslím , že mám doma muže se syndromem... "hodného kluka", žiju to z druhý strany.. a taky to není sranda :) )
radus: Já právě nevím... Ale asi až zpětně mi dochází, že se to děje a často mi na to musí třeba Marťas poukázat, protože já to tak nevnímám.
A ano... Začínám chápat, nakolik to má on těžké se mnou... Někde tam je chyba. Mě melou tyhle věci. Jeho to, že vůbec nechápe, co vlastně blbnu... A do toho finanční stránka věci. Eh...
mow: Tak jsem si přečetl tvůj článek a možná by sis měla přečíst ten můj tady:
http://mow.pise.cz/69-o-egu-dusi-a-ohleduplnosti-venovano-sayonare.html
Ono to je těžké. Vím, že to, co ti teď napíšu, ti nijak nepomůže, ale můžu tě ubezpečit, že to, co popisuješ v téhle kapitole, zažívá v této zemi spousta lidí. Chodí do prací, který je nebaví, nenaplňujou, možná i žijou životy, který je nebaví.
Já mám skvělý rodiče, ale dřív jsem taky neměl odvahu si žít po svým, tu mám až v posledních letech. Většinou mě máma s tátou podporujou ve všem, co dělám, ale taky tu a tam nebyli ze všech mých nápadů nadšený. Proč? Protože se o mě báli, neviděli v tom, co dělám, logiku a smysl. A já, než bych si prosadil svou, tak jsem raději ustoupil, když jsem viděl, že z něčeho nejsou nadšený nebo je prostě ten můj nápad stresuje. Navíc bytostně nesnáším konflikty. Třeba jako jsem se chtěl v roce 2012 vydat do Brodu, sám, s asistentem, na víkend. Zajít na strip, na diskotéku. Zpětně to asi byla blbost, ale hlavní cíl bylo, že jsem věřil, že si najdu kamarády. No a rodiče to vyděsilo, báli by se o mě, že mě ten dotyčnej vyklopí, jak by mi utíral zadek, já se se tohohle nebál vůbec, já se bál toho, aby až budu spát v noci na břiše, mi ho tam asistent zezadu nešoupl, a nezačal mě piglovat*smich* Mamka to dokonce obrečela a já nechtěl být sobec.
To můj brácha je naprostý opak, ten si většinu svýho života dělá to, co považuje za správný, i když to vedlo k hádkám, konfliktům, i když se spoustou věcí, který dělal, rodiče nesouhlasili. Dost si s ním v pubertě užili, brácha si rozhodně nenechá diktovat, ale v posledních letech, zhruba od maturity, už se zklidnil.
Já jsem dnes zlatý střed - dělám si, co mě naplňuje, ale snažím se, aby to nestresovalo mé okolí. Takže kde je ta hranice mezi tím, co těší a naplňuje, a kdy bych už měl zařadit zpátečku, protože svýma nápadama stresuji okolí, které se o mě bojí, nebo je považuje za blbost?
Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili, ale asi tak v pěti případech jsem se některých nápadů vzdal, protože jsem věděl, že by s tím nesouhlasili, protože mi jaksi chybí schopnost si vydupávat něco přes nesouhlas druhých.
Rozhodně si ale nemyslím, že je povinností rodičů dovolovat svým dětem všechno. Když chce dítě vyskočit z okna, protože ho to udělá šťastným, má ho to rodič nechat udělat? Řekněme, že já jsem byl zvyklý rodiče poslouchat, brácha moc ne.
Tu knížku, kterou čteš, znám. A bývá hodně pozitivně hodnocena. Jen nezaměňuj respekt za absolutní svobodu. Respekt podle mě znamená, že beru na vědomí, že mé dítě, řekněme od 15 nebo 16 let se mnou nemusí vždycky souhlasit. Má právo na svůj názor = jinej názor než můj. Ale ty se tím názorem můžeš/nemusíš řídit. Pokud se jeho názorem budeš řídit stále, vyroste z něj rozmazlenej spratek. Pokud budeš chtít, aby bylo furt a pořád po tvým, staneš se diktátorem:-) Ono není snadný být rodičem. Dítě by mělo vědět, že prostě do tý puberty musí poslouchat, to nejsou jen buzerace, příkazy, zákazy, i když to tak může brát. Je to totiž i o tom, že mu něco vštěpuješ. Vštěpuješ mu, že ne vždycky bude po jeho, vlastně nikdy nemůže být úplně po našem. Posloucháme rodiče, pak učitele na školách, šéfy v práci, partnera. Ale nikdy to nesmí úplně zadusit to, co chceme my. Neměl by být pro nás problém se občas něčeho vzdát, něco pustit. Ne jako projev slabosti, ale projev velkorysosti, že nám na druhých záleží a že nejsme sobci, kteří myslí furt jen na sebe.
Fakt je ale taky ten, že ve finále stejně víme my sami nejlíp, co je pro nás v danou chvíli nejlepší, a to i v případě, že se pak ukáže to byla pěkná blbost a že jsme do toho jít neměli. Ale nejlíp rozumíme sami sobě. Okolí si pouze MYSLÍ, že ví, co je pro nás nejlepší, a někdy mu ta předpověď vyjde = někdy se vyplatí dát na rady druhých, někdy naopak nedat a jít si za svým, protože jinak se o spoustu věcí připravíš.
A jak to, že už nečteš můj blog?*smich*
---
mow.pise.cz
radus: Samozřejmě, že každý extrém je špatně. Zaujalo mě, jak to máme se sourozenci podobné...
Musím říct, že dnes jsem si trochu zvedla sebevědomí, ale o tom až v utajeném článku (přidám tě do přátel).
A tvůj blog: Úplně jsem čekala na to, kdy to padne :-D Čtu poctivě od začátku, jak sis přál :-) Akorát mě nejdřív zasekla dovolená a pak ten neskutečný maras v práci. Až jsem se dostala do bodu, kdy nejsem schopna číst delší text. Ale neboj, už už se na to chystám!
mow: Cože? Nejsi schopna číst delší text? Tak to tě mý poslední komenty pěkně naserou*smich*
---
mow.pise.cz
radus: Ale prosím tě :-D Četla jsem hned, jak mi to přišlo na mail... Jen nebyl prostor odpovědět, přece jen z mobilu to není na píše nic moc :-) ;-)
P.S. A slibuju, že tento týden budu pokračovat ve čtení...
boudicca: Jsem zvědavá, jestli ti akademie pomůže nasměrovat na správnou cestu (tím "správnou" myslím správnou pro tebe). Lenormandky mám doma taky, ale snažím se po nich sahat co nejméně. Věřím, že čím méně fyzických berliček, tím více vnitřní intuice. Hodně štěstí! :)
radus: Já jsem taky zvědavá!
A karty... Nepoužila jsem je hodně dlouho, teď právě proto, že vůbec nedokážu rozlišit intuici a našeptávače, jsem je vytáhla...
No a jelikož mám za sebou takový menší nervový kolapsíček, dneska mám rande s psycholožkou. Další berlička.
radus: A to mi přijde, že máš práci snů! A dopracovat se k tomu... Děsně tě obdivuju!
tlapka: Držím palce, ať se z toho všeho oklepeš. :( Čistě otázka do placu, nemůže jít o vyhoření? Pomáhající profese, nároky vlastní i zvnějšku, malé zadostiučinění...
Já bych se asi pokusila opustit tu myšlenku "na tohle jsem nestudovala". Práce tě má ideálně živit i těšit. Ne diplom, ten tohle nepřináší, je to jen prostředek, klíč k některým pracovním pozicím, které právě tohle můžou nabídnout. V práci strávíš ještě mnoho času, ne nad diplomem - tam už jsi ho strávila a nikdo ti ho nevezme, kdyby se ještě hodil, ale jde to i bez něj. Stejně si myslím, že jednou pojedeš "na sebe". :)
radus: Myslím, že jsi na to kápla... Čekala jsem, že mi to potvrdí paní psycholožka... Ale... No, viz další článek.
Kéž bych jednoho dne měla tu odvahu a povedlo se mi "jet sama na sebe".
rebarbora: Achjo *mala* No ale když práce sociální pracovnice je taková, že člověk poměrně brzy vyhoří *nevi* Možná by fakt nebylo od věci kouknout se po něčem jiném, třeba po tom gastru, pamatuju si, jak nadšeně jsi tu o tom psala, i když je to určitě taky dřina :)
Jinak já mívám běžně po návratu z dovolené pocit, jako bych snad nikde nebyla :-( Ta realita všedních dni dopadne na člověka hrozně rychle *zed*