Hrad z písku I

18. srpen 2017 | 15.19 |

psychologist officePoslední dobou procházím velmi zvláštním obdobím. Cítím se ztracena na všech křižovatkách života... Kudy se ubírám v pracovním životě, jsem naznačila tady. Je asi patrné, že úplně happy to není. Tento týden se toho událo hrozně moc. A to tak moc, že jsem prostě nezvládla to, co jsem si naložila na hrb a složila se. Ve středu jsem strávila hodinku u paní psycholožky a popravdě nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

Cítila jsem se zcela dohnána vlastním oborem. Víte, najednou jsem se dostala "na opačnou stranu přepážky". Tohle se mi mimochodem čas od času stane - stážovala jsem na ÚP a pak se šla přihlásit jako uchazeč o zaměstnání ke kolegyni, běžně dělám za barem a pak na opačné straně piju... No a teď jsem byla ta, která seděla u někoho, od koho jsem čekala pomoc, přestože ji já sama den co den poskytuji. Řeknu vám, možná i proto už nechci dělat v sociálních službách. Ta byrokracie je tak příšerná a odporná, že úplně mizí ten základ, pro který tyhle služby jsou!

Vlastně s odstupem několika dnů mi to celé přijde jako takový pokus, kdy se dobrovolně necháte zavřít na psychiatrii, abyste zkoumali jak to funguje, jak to dopadá na pacienty, na pracovníky... Současně mi to přijde jako taková karikatura mého povolání.

Přišla jsem už po té nejzásadnější krizi. Nevím, jestli ten pocit znáte... Cítíte trochu úlevu, nebrečíte non stop celý den, ale provází to hrozná únava (taková ta duševní jako když uděláte důležitou zkoušku, opadne stres a vy máte pocit, že jste složili kamion uhlí).

V tomto rozpoložení jsem zaklepala na dveře, kam jsem se měla dostavit. Načasování takové, že jsem evidentně vyrušila... Vevnitř byla paní s kočárkem. Proč není mezi klienty časový rozestup? Já jsem se fakt s nikým nechtěla potkat. Chtěla jsem nenápadně vklouznout, bez zraků všech klidně brečet, vztekat se, hledat cesty... Hlavně nikoho nepotkat! Na druhý pokus jsem si sedla do křesílka za podivný závěs. Já, psycholožka a mezi námi nízký stůl... Psycholožka s nožkou přes nožku a množstvím popsaných papírů, které nevěděla, kam odložit. No a pak to začalo... "Jsem povinna vás poučit... Máte tyto možnosti... - Mimochodem vlastně nemáte, protože nikdo kromě mne tady tohle nedělá. Tohle podepište. Můžete být anonymní - Vaše jméno?" Z hodiny, která měla být věnována pouze mně, jsme možná 20 minut úřadovaly. Jen díky tomu, že v tom tak trochu dělám, jsem si říkala "Klid, nejsi ve slepé uličce. Tohle je jen pokus, protože prostě hledáš cestu." Když jsem paní už už zadržela, že jsem sociální pracovník a že tedy zákon, který mi přednáší znám už téměř nazpaměť, uvědomila jsem si konečně v celé šíři tu pitomost individuálního plánování. Plošně ve všech sociálních službách platí, že po uzavření nějaké spolupráce musíte uzavřít individuální plán, což znamená dát si nějaký společný cíl a sepsat kroky, které k němu povedou. Takže já tam sedím zhroucená, nasraná na svět, protože jsem debilní socka, která už nesnáší všechny své klienty a které se hroutí i soukromý život a měla bych si říct: "Tak za půl roku budu šťastná, budu mít skvělou práci a můj muž zjistí, že nejsem úplná kráva, zmizí jeho dvě děti, respektive hlavně jejich dvě matky, vezme si mě." Tak a teď mi určete jednotlivé kroky, které mě k tomu dovedou. Jasnýýýý!!!

Vyklopila jsem všechno to, co se mi děje. Paní se snažila zorientovat. Do papíru si malovala vztahy, značila jména... Jediné, opravdu jediné pozitivní byly dvě věci. Je to zadarmo (prostě si mě vykáží ve statistice a stát potom přiklepne adekvátní dotaci). A ta druhá: Bylo to fakt dost objektivní. Ale jestli mi to pomohlo, opravdu nevím.

Ovšem... Říkejte si, co chcete, ale já od této zkušenosti zůstávám věrná alternativám s ezo nádechem. Oooo jaký je to rozdíl, když přijedu k Any. Usadí mě do měkkého gauče s příjemnou houní, uvaří dobrý čaj, nabídne med... Všude hraje meditační hudba, hoří svíčky, kolem je intimní atmosféra, sedí přes roh stolu a kouká na mě těma očima, které říkají: "Tak to vysypej, tady jsi v bezpečí.". Má na mě dvě hodiny času, kdy poslouchá, zrcadlí, vede. Často odcházím s malým dárkem na cestu. Dokonce mě už kdysi i vezla na nádraží... Ta lidskost! A hlavně pocit, že se z toho všeho vyhrabu, že mám před sebou cestu, která vede do cíle nebo aspoň znovu na světlo bytí. Samozřejmě, že si píše poznámky, ale tak nějak při chvilkách, kdy vy bádáte sami v sobě, co vlastně... Samozřejmě, že vám vysvětlí, že dodržuje mlčenlivost, ale prostě ve vhodnou chvíli. Nemusíte nic vyplňovat, řeknete tolik, kolik chcete a necítíte se blbě (tedy ještě hůř než když jste přišli). Takže sedím nad svým diářem, pomalu škrtám termín psychložka a hledám místo pro termín u Any.

zdroj obrázku: Pinterest

Uložit

Uložit

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

Komentáře

RE: Hrad z písku I orchidejka 19. 08. 2017 - 09:02
RE(2x): Hrad z písku I radus 21. 08. 2017 - 10:05
RE: Hrad z písku I rebarbora 03. 09. 2017 - 18:45