Bezedná miska přání

V úvodu blogu zmiňuju, že jsem dobrá stavitelka vzdušných zámků... Ano, patřím ke snílkům a přemítačům o tom, co by mohlo být a není. Mívám období, kdy mám pocit, že potřebuju sebe a věci kolem sebe měnit. Pravidelně podléhám výzvám typu 101/1001. Na Pinterestu jsem dva roky po sobě zakládala nástěnku "Try in..." s doplněným ročníkem na místo teček. Tato nástěnka fungovala tak trochu jako vizualizační nástěnka neboli vision board. 

Na vizualizacích ujíždím od vysoké. Začínala jsem s korkovou nástěnkou nad psacím stolem. Jenže s ukončením studií a nástupem do práce na svém domácím pracovním místě netrávím téměř žádný čas. Navíc s příchodem školou povinného prcka do mé domácnosti se můj pracovní stůl stal stolem školáka a na nástěnce už rok visí dětské výtvory :-) Měla jsem taky vytvořený speciální blok s nalepenými výstřižky a konkrétními cíly a sny, ale nevyhovoval. Vloni jsem si vytvořila několik vizualizací v Malování a umístila je na plochu pracovního počítače. To jsem ale ještě měla kancelář spolu s dalšími dvěma kolegyněmi a bylo mi nepříjemné, že na mé přání vidí také ony. Takže jsem celý tento výtvor uzpůsobila velikosti svého diáře, vytiskla a nalepila na první stranu diáře, která navíc začínala sloganem "Jdu za svýmu sny."

Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo takto řešil svou vizualizaci a tak nám všem letos udělali radost a do našeho diáře přímo vložili dvojstránku k těmto účelům. Co se ovšem nestalo? Tato dvoustránka i dnes, druhý měsíc v roce zůstává prázdná. Několikrát jsem zasedla k Pinterestu a pod různými hesly vyhledávala "podklady" k letošním přáním. Nicméně jakoby nebyla správná konstelace.

Za posledních pár týdnů se mě několik kamarádek ptalo, jak se mám a já odpovídám, že dobře a myslím to tak. Ty reakce jsou překvapující: "Nekecej!" "Tak to vybal, co se děje?" "Nějak se mi nezdáš, určitě to není tak, jak říkáš..." Jenže já to tak skutečně mám. Možná budu muset za nějakou dobu škrtnou svou charakteristiku stavitelky vzdušných zámků, ale... Něco se změnilo. V minulém roce se můj soukromý život otřásl v základech, prošla jsem určitou krizí, ale všechno se nějak srovnalo a jede dál jako na drátkách.

Mám skvělého muže, který mě krok za krokem a nenásilně učí nežít minulostí, ale radovat se z každého dne, dívat se na věci pozitivně a radějí nahlížet malinko dopředu než se otáčet zpátky. Dostalo se mi to pod kůži. Nechci se otáčet a přemýšlet v čem byl problém. Jsem štastná, že je nám teď dobře. Spolu s tím vším jsem ale pochopila jednu věc... Moje prožitky, pocity štěstí (i neštěstí) jsou nepřenosné. Když o nich mluvím (nebo píšu) a sanžím se je popsat, každý posluchač (nebo čtenář) si je chtě nechtě vztahuje na sebe, vychází ze svých zkušeností a uděluje rady. Jenže všechno vychází z něj. Je to cesta, která nikam nevede. Je to cesta té dané kamarádky nebo toho daného radícího člověka. Přestala jsem hledat rady na báječný a dokonalý život. Přestala jsem obvolávat kamarádky a fňukat. Myslím, že teď můžu říct, že jsem konečně vzala zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Rozhodla jsem se ho žít a občas riskovat. Nebýt zbytečně opatrná a neřídit se radami kamarádek. Je to báječně osvobozující.

Zjistila jsem, že spoustu mých snů bylo velmi ovlivněných okolím. Honba za tím, aby člověk vypadal dobře, aby byl něčím výjimečný, aby byl skutečně bohatý, aby... Doplňte, co chcete. Díky tomu bylo vždy co si přát a má nástěnka přetékala tématy.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, přišel mi pod ruce vynikající rozhovor s Radkinem Honzákem s titulkem "Utápíme život v bezedné misce přání". Součástí tohoto rozhovoru je mimo jiné i popis touhy po sladké odměně. Pan Honzák k tomu přikládá krásnou indickou bajku:

"Mladý maharadža potkal žebráka a v něm poznal svého tatíčka, který mu předal vládu a odešel ve skromných podmínkách bádat o životě. "Taťuldo, co ti můžu dát," ptá se ho syn. "Nic, jen pár drobných tady do žebrácké misky." Mladý maharadža obrátí kapsy a vše mu sype do misky, ale nestačí to. Tak pošle pro 40 koní se zlatem a drahokamy a vše mizí v bezedné misce. "Víš synu, to je miska přání a ta nebude nikdy plná, já v ní utopil půlku života. Čím víc přání budeš mít, tím budeš chudší," říká starý maharadža. My taky pořád marně plníme svou misku přání."

Přesně o tom to je. Vlastnila jsem bezednou misku přání a neustála se ji snažila naplnit. Moc ráda bych vám dala recept, jak tuto bezednou misku nahradit tou se dnem, ale nevím jak. Někdo radí meditace, obrácení se do sebe. Někde tudy povede cesta... Ale ona taky každá ta cesta bude jiná. Musí být vaše.

Když jsem dočetla rozhovor s panem Honzákem a nechala ho v sobě doznívat, došlo mi to. Desítky cílů a přání se smrskly na naprosto prosté a přitom životně hrozně důležité věci: chci se vdát, chci mít vlastní dítko a chci konečně odejít z práce, kterou nesnáším a která mi ubližuje. 

Potřebuju na to vision board?

zdroj obrázku: Pinterest