Nedávno přišla moje kamarádka naprosto vyděšená s tím, že našla své zvonky označené červenou fixou, že vše řešila s policií, protože není v domě jediná a vypadá to jako tipování bytů na vykradení. Policie ji řekla, že to vypadá velmi amatérsky, ale že tedy posílí hlídky v této oblasti a dál se uvidí.

Kamarádka nelenila a objednala si poplašné zařízení do bytu, vyměnila zámky za mnohem bezpečnější, dceři zakázala chodit bez jejího doprovodu ven. Všechno nafotila a přinesla nám to ukázat. U kávy a cigárka vyděšeně říkala, jak se hrozně bojí, že je ji jasné, že jsou ti *píp* migranti, čmoudi a jiná havěť.

To je dnešní výzva, s níž jsem ráno vstávala díky instagram story Simči Dočkalové. Nevíte, kdo je Simča? Úžasná mladá dáma, která svedla druhý nejhorší boj, jaký si můžete představit. Ten první nejhorší svedl její partner Peťa, který jej bohužel prohrál. Simča však nese jeho odkaz dál a ještě zůstává pozitivní bojovnicí a stává se motivátorem nás všech.

Téma pro blogový článek skvělé... Ale pořád jsem si říkala, jestli je to právě to, o čem bych dnes měla psát. A pak se na mě z radia vyřítila informace o aplikaci We croak, která vám pětkrát denně připomene, že zemřete. Vzhledem k tomu, že nově pracuji na oddělení paliativní péče (u umírajících pacientů), hezky se mi to všechno propojilo.

Vzkaz dnešního dne totiž asi zní: Zastav se a zamysli se nad tím, jak žiješ.

Takže jak mě změnil uplynulý rok?

Pokud bych to brala doslovně, tak první březnový víkend jsem poprvé pracovala společně s milým na rekonstrukci domku. Poprvé taky přijel jeho starší syn na víkend. Někdy tady začala má proměna z party girl frčící na nějakém perpetu mobile v příkladnou partnerku a macechu v jedné osobě.

Tak a tady by ten článek mohl skončit :-)

Nicméně to by bylo moc jednoduché.

Francii, Paříž, francouzštinu... miluju odmala. V plné síle jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy jsem ze zvědavosti v našem kině navštívila artový film Edit Piaf. Od té doby se vezu na francouzské vlně.

Paříž jsem poprvé navštívila před čtyřmi lety a naprosto mě pohltila. Pak přišla kniha Madame Chic a já jsem zatoužila žít francouzským způsobem. Stále hledám v našich rozpečených bagetách a croissantech chuť Paříže (poněkud marně, že ano). Naposledy o víkendu jsem vyběhla pro snídani a pak přivírala víčka u čerstvého pečiva s kávou... Chyběla už jen sklenka červeného. Ano, ke snídani. Tím mě Paříž "šokovala". Postávání na ulici v 8 ráno se sklenkou vína v ruce.

Doufám, že jsem všechny píšáky vyděsila už nadpisem. A ty, jež třeba navštívili blog přímo na jeho adrese, tak i obrázkem!

To víte... Šokovat prodává :-) Ne... Dělám si legraci. A vůbec! Dnes je to na vážnější notu.

Jde o téma, které mnou cloumá dlouho a teď stále intenzivněji. Často se nechávám strhnout do různých diskuzí, přemýšlím sama o sobě, vnímám to plnými doušky - a protože teď blog píšu tak jako ho píšu - poněkud víc jdu veřejně s kůží na trh, dozrálo to až k tomuto článku o mateřství.

Děti jsem chtěla vždycky.

Řeknu vám, včera jsem byla skutečně ráda, že nejsem single. A i tak na mě na chvíli padly chmury!

Valentýn mi nikdy nebyl tak úplně sympatický. Řekla bych, že nejsypmatičtější mi byl v 9. třídě, kdy jsme k této příležitosti dělali na základce piškotéku. Jako členka organizačního týmu jsem zavelela nastříhat snad 300 srdíček a do každého vepsat citát. Zapojilo se několik tříd v rámci výtvarné výchovy a výsledek byl super! Třída plná srdíček, světýlek, vyhlašování MISS a MISSÁKA školy s předáváním šerpy...

Pokud jsem byla zadaná, Valentýna jsem si buď moc neuvědomovala, nebo jsme si udělali hezký večer, dali si nějakou drobnost... Ovšem pokud jsem byla single - to bylo čiré peklo. Všude bonboniéry se srdíčky, kýčovitá keramika, speciály k Valentýnu, reklamy, které na mě křičely z každé strany a ja na místo nabídky slyšela spíš: "Hej holka, jsi sama. Blbý, co?"

Letos jsem si v plné míře uvědomila, nakolik se tím necháváme ovlivňovat.

Dnes si dovolím být lehce neoriginální. Vím, že už to "píše blogy" proběhlo. Ale dneska na mě vyběhlo tak super grafické zpracování, že se o to s vámi musím podělit. Test MBTI.

Přece jen... Rozmohl se nám tady takový nešvar - totiž, mnozí z nás ví, že nekráčejí tou správnou pracovní cestičkou. A víte co? Nejsme v tom sami.

V úvodu blogu zmiňuju, že jsem dobrá stavitelka vzdušných zámků... Ano, patřím ke snílkům a přemítačům o tom, co by mohlo být a není. Mívám období, kdy mám pocit, že potřebuju sebe a věci kolem sebe měnit. Pravidelně podléhám výzvám typu 101/1001. Na Pinterestu jsem dva roky po sobě zakládala nástěnku "Try in..." s doplněným ročníkem na místo teček. Tato nástěnka fungovala tak trochu jako vizualizační nástěnka neboli vision board. 

Na vizualizacích ujíždím od vysoké. Začínala jsem s korkovou nástěnkou nad psacím stolem. Jenže s ukončením studií a nástupem do práce na svém domácím pracovním místě netrávím téměř žádný čas. Navíc s příchodem školou povinného prcka do mé domácnosti se můj pracovní stůl stal stolem školáka a na nástěnce už rok visí dětské výtvory :-) Měla jsem taky vytvořený speciální blok s nalepenými výstřižky a konkrétními cíly a sny, ale nevyhovoval. Vloni jsem si vytvořila několik vizualizací v Malování a umístila je na plochu pracovního počítače. To jsem ale ještě měla kancelář spolu s dalšími dvěma kolegyněmi a bylo mi nepříjemné, že na mé přání vidí také ony. Takže jsem celý tento výtvor uzpůsobila velikosti svého diáře, vytiskla a nalepila na první stranu diáře, která navíc začínala sloganem "Jdu za svýmu sny."

Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo takto řešil svou vizualizaci a tak nám všem letos udělali radost a do našeho diáře přímo vložili dvojstránku k těmto účelům. Co se ovšem nestalo?

Pohádky tisíce a jedné noci mi učarovaly už v útlém dětství. Orient mi prostě byl vždy blízký. V děství jsem obkreslovala Šehrezádu z ilustrací Hedviky Vilgusové a když jsem povyrostla, zapsala jsem se do kurzu orientálního tance. Byla to doba, kdy se můj první vážný vztah rozpadl. Šel za jinou, údajně hezčí. Orientální tanec mi pomalu, ale jistě dodával sebevědomí, sebedůvěru. I přesto, že jsem pohybově opravdu nenadaná. I přesto, že u tance jsem prý hrozné dřevo. Orient mi ukázal netušené možnosti mého těla.

Mám pro vás slíbenou "recenzi" diáře, na kterém už druhý rok ujíždím já. Fitness nadšenci hltejte dál, lenochodi nezavírejte okno blogu :-) Já totiž jsem lenochod! A když jsem rozbalila o Vánocích 2016 dáreček od kamarádky, tak trochu mě polil studený pot - "Já obtloustlý antitalent na všechny pohybové aktivity mám používát FITNESS DIÁŘ?!?!"

Série 25 songů měla úspěch a musím říct, že i mně tak trochu chybí. Takže dnes posílám osobitý francouzský polibek pro lepší den.