Radus | Raduš píše

Ztratila jsem sama sebe. Jak se to stalo? Prostě a jednoduše neumím žít v páru. Poučena z předchozích nezdarů, chtěla jsem to vzít za jiný konec a celý vztah nastavit jinak. Mám v sobě zvláštního kritika. Dříve ten vnitřní kritik kritizoval spíše lidi kolem mě (a zejména rodiny mých partnerů - ne úplně neoprávněně, ale stejně...) Kritik se ale s novým vztahem opřel do mě. A tak jsem najela na vlnu "budu dokonalou ženou".

Nedávno jsem se vrátila z dovolené, od moře. Miluju, když můžu ležet na pláži, cachtat nohy v moři, poslouchat jak vlny naráží do skal nebo jemně šeptají do písku... V takové prostředí dokážu zapomenout na všechno. Dokážu získat patřičný odstup a nadhled. Tuhle dovolenou jsem si dopřála poprvé za dobu, co pracuji (tedy za dobu, kdy už nejsem ani trošku student a práce je moje hlavní náplň běžných dnů a týdnů...).

Když jsem byla na dovolené před pár lety (ještě s rodiči, byť už jsem dávno měla svůj život, ale bylo to pro nás oboustranně výhodné), studovala jsem a pracovala brigádně v malé hospůdce. Vrátila jsem se plná elánu. Do školy jsem šla s vervou. Do hospůdky jsem přivezla spoustu nových nápadů a kompletně předělala jídelníček (nabídku - samozřejmě že po konzultaci s šéfovou, i graficky). Nutně jsem potřebovala uklidit bar, udělat spoustu změn. Na dovolené jsem tehdy přečetla Čtyři dohody a jejich krátké znění jsme si vylepily se šéfkou v kuchyni (jsou tam dodnes, přelepené na nové vybavení, protože přežily i demolici staré kuchyně). Opravdu jsem dělala vše nejlépe, jak jsem dovedla, nebrala si nic osobně a tak dále a tak dále. Dokonce můj tehdejší krachující vztah dostal novou šanci. Pamatuju si, jak jsem seděla na schůdcích směrem k pláži a on volal, že se mu stýská. Tehdy jsem se rozhodla, že to ještě zkusíme a dala tomu další tři roky...

Stejné očekávání jsem měla letos. Jela jsem na svou první dovolenou s partnerem. Na dovolenou, kdy prostě zamknete kancelář a víte, že budete 2000km od ní. Dovolenou jsem si moc užila (a jestli se hecnu, napíšu o ní článek). Do vztahu to nepřineslo nic převratného a jak nyní - měsíc po dovolené - zjišťuju, tak do práce také ne.

Včera jste si mohli přečíst o mé práci v cateringu, o obsl/...

Dnes se pokusím vylíčit svou profesi, kterou se zabývám na plný úvazek. Pracuji jako sociální pracovník a vedoucí pečovatelské služby. Zřídila si ji naše nemocnice. Filozofií této služby je návaznost péče na léčebnu dlouhodobě nemocných, tzv. LDN nebo taky DOLOD. Ovšem pečovatelská služba pečuje v domácím prostředí a nejsou to zdravotní sestřičky. O převazy, injekci, inzulin a jiné věci se starají zdravotní sestry z domácí péče. Jezdíme většinou k seniorům, ačkoliv můžeme pečovat o kohokoliv od 27 let (samozřejmě to musí být opodstatněné).

Pečovatelky jezdí ráno naše uživatele probudit, pomoci s ranní hygienou, u více nesoběstačných uživatelů vyměnit inko pomůcku, nachystají snídani (často do postele, ale věřte, že když už potřebujete snídani do postele od našich pečovatelek, moc radost z toho nemáte), umyjí nádobí a jedou k dalšímu. V půl jedenácté přistaví auto ke kuchyni, naberou jídlonosiče s obědy a rozvezou v okruhu asi 35km. Při rozvážení obědů vyberou prázdné jídlonosiče, které pak vrací do kuchyně. Odpolední směna objíždí ty, kteří se sami nenají. To znamená, že pečovatelka naservíruje jídlo z jídlonosičů, popř. vlastních zásob, krájí na kousky, občas pomáhá dostat sousto do úst. V odpoledních hodinách se pak věnujeme úklidům domácností a procházkám s uživateli. To už je právě na mě, abych lidi naučila třeba na to, že tyhle neživotně důležité úkony děláme po odpoledních nebo mezi ranní péčí a obědem. Večer naopak ty vážně nemocné, obtížně pohyblivé a zcela odkázané na péči druhé osoby ukládáme do postele, nebo alespoň polohujeme, dělám večerní hygienu, podáváme večeři apod. Tak tolik obecně k činnosti pečovatelské služby a práci pečovatelek.

A teď tedy přímo o mé práci.

Je pátek odpoledne, tisknu poslední pracovní dokumenty. Z radia se line moje oblíbená Faded a hlavou už běží plány na večer. Dám si odpolední kávu, pomalu začnu s laděním outfitu a vyrážím do ulic. První zastávka je oblíbený maličký bar na okraji centra města. Ve dveřích míjím Lukáše, neviděli jsme se několik dlouhých měsíců. Proběhne lehký small talk s tím, že se pak potkáme dole na baru. Kupodivu sedíme u jednoho stolu... Svět je malý... Seznamím se s dalšími, kteří jsou přáteli mých přátel. Stůl se prohýbá pod sklenkami vína a krásně vypadajících drinků ozdobených tradičně pomerančem, mochyní a koktejlovou třešinkou. Zábava graduje a kreativita s množství alkoholu taktéž. Stavíme exotický ostrov ze všeho, co na stole najdeme. Fantazie nebere konce. Preclíky měníme v mravenečníky, mochyně v palmy...

S mou věrnou se pak přesouváme do jiného podniku, kde nás čeká její školkový manžel (ve školce se prostě jednoho dne nechali oddat za dřevěným domečkem a od té doby si občas rádi vystřelí ze svého okolí a hrají si na manželský pár, součástí tohoto imaginárního neplatného manželství jsou i pravidelné příspěvky na sociálních sítích ze společně navštívených kulturních akcí a jiných taškařic). Večer je ve stylu GTI s okurkou, takže to máme i se zdravou večeří :-) Seznamuju se se zbytkem kapely "manžela" mé kamarádky a do rána nasávám skvělou atmosféru s lidmi, kteří hrají, skládají, malují, tvoří...