Ztratila jsem sama sebe. Jak se to stalo? Prostě a jednoduše neumím žít v páru. Poučena z předchozích nezdarů, chtěla jsem to vzít za jiný konec a celý vztah nastavit jinak. Mám v sobě zvláštního kritika. Dříve ten vnitřní kritik kritizoval spíše lidi kolem mě (a zejména rodiny mých partnerů - ne úplně neoprávněně, ale stejně...) Kritik se ale s novým vztahem opřel do mě. A tak jsem najela na vlnu "budu dokonalou ženou".

Poslední dobou procházím velmi zvláštním obdobím. Cítím se ztracena na všech křižovatkách života... Kudy se ubírám v pracovním životě, jsem naznačila tady. Je asi patrné, že úplně happy to není. Tento týden se toho událo hrozně moc. A to tak moc, že jsem prostě nezvládla to, co jsem si naložila na hrb a složila se. Ve středu jsem strávila hodinku u paní psycholožky a popravdě nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

Nedávno jsem se vrátila z dovolené, od moře. Miluju, když můžu ležet na pláži, cachtat nohy v moři, poslouchat jak vlny naráží do skal nebo jemně šeptají do písku... V takové prostředí dokážu zapomenout na všechno. Dokážu získat patřičný odstup a nadhled. Tuhle dovolenou jsem si dopřála poprvé za dobu, co pracuji (tedy za dobu, kdy už nejsem ani trošku student a práce je moje hlavní náplň běžných dnů a týdnů...).

Když jsem byla na dovolené před pár lety (ještě s rodiči, byť už jsem dávno měla svůj život, ale bylo to pro nás oboustranně výhodné), studovala jsem a pracovala brigádně v malé hospůdce. Vrátila jsem se plná elánu. Do školy jsem šla s vervou. Do hospůdky jsem přivezla spoustu nových nápadů a kompletně předělala jídelníček (nabídku - samozřejmě že po konzultaci s šéfovou, i graficky). Nutně jsem potřebovala uklidit bar, udělat spoustu změn. Na dovolené jsem tehdy přečetla Čtyři dohody a jejich krátké znění jsme si vylepily se šéfkou v kuchyni (jsou tam dodnes, přelepené na nové vybavení, protože přežily i demolici staré kuchyně). Opravdu jsem dělala vše nejlépe, jak jsem dovedla, nebrala si nic osobně a tak dále a tak dále. Dokonce můj tehdejší krachující vztah dostal novou šanci. Pamatuju si, jak jsem seděla na schůdcích směrem k pláži a on volal, že se mu stýská. Tehdy jsem se rozhodla, že to ještě zkusíme a dala tomu další tři roky...

Stejné očekávání jsem měla letos. Jela jsem na svou první dovolenou s partnerem. Na dovolenou, kdy prostě zamknete kancelář a víte, že budete 2000km od ní. Dovolenou jsem si moc užila (a jestli se hecnu, napíšu o ní článek). Do vztahu to nepřineslo nic převratného a jak nyní - měsíc po dovolené - zjišťuju, tak do práce také ne.

Už dlouho mám v hlavě nový koncept blogu. A pevně doufám, že neskončí rozplynutím do neznáma, jak tomu u mě často bývalo... Zásadním impulsem byla touha přestat s takovým tím tajnůstkařením :-) Zaheslovaná rubrika plná stížností na život.

Blogy mě baví - číst i psát. Přečetla jsem spoustu článků a prohlédla mnoho pinů na téma "jak být úspěšným blogerem" :-) A mnoho těch rad spočívá v tom, že si musíte určit téma.

Téma...

Foodbloger teda rozhodně nejsem, do beauty blogerky mám daleko...

Jsem možná snadno ovlivnitelná (rozuměj ráda se nechávám inspirovat a zkouším to sama na sobě).

Jsem příručková lady!

Pravda, zhodnocení mého projektu 101 cílů za 1001 dní na sebe dalo trochu čekat, ale je konečně na světě :-) Následující souhrn obsahuje pouze zatím nepopsané cíle, ty ostatní - dříve splněné najdete ve starších článcích v rubrice 101 cílů za 1001 dní.

Včera jste si mohli přečíst o mé práci v cateringu, o obsluhování svateb

Dnes se pokusím vylíčit svou profesi, kterou se zabývám na plný úvazek. Pracuji jako sociální pracovník a vedoucí pečovatelské služby. Zřídila si ji naše nemocnice. Filozofií této služby je návaznost péče na léčebnu dlouhodobě nemocných, tzv. LDN nebo taky DOLOD. Ovšem pečovatelská služba pečuje v domácím prostředí a nejsou to zdravotní sestřičky. O převazy, injekci, inzulin a jiné věci se starají zdravotní sestry z domácí péče. Jezdíme většinou k seniorům, ačkoliv můžeme pečovat o kohokoliv od 27 let (samozřejmě to musí být opodstatněné).

Pečovatelky jezdí ráno naše uživatele probudit, pomoci s ranní hygienou, u více nesoběstačných uživatelů vyměnit inko pomůcku, nachystají snídani (často do postele, ale věřte, že když už potřebujete snídani do postele od našich pečovatelek, moc radost z toho nemáte), umyjí nádobí a jedou k dalšímu. V půl jedenácté přistaví auto ke kuchyni, naberou jídlonosiče s obědy a rozvezou v okruhu asi 35km. Při rozvážení obědů vyberou prázdné jídlonosiče, které pak vrací do kuchyně. Odpolední směna objíždí ty, kteří se sami nenají. To znamená, že pečovatelka naservíruje jídlo z jídlonosičů, popř. vlastních zásob, krájí na kousky, občas pomáhá dostat sousto do úst. V odpoledních hodinách se pak věnujeme úklidům domácností a procházkám s uživateli. To už je právě na mě, abych lidi naučila třeba na to, že tyhle neživotně důležité úkony děláme po odpoledních nebo mezi ranní péčí a obědem. Večer naopak ty vážně nemocné, obtížně pohyblivé a zcela odkázané na péči druhé osoby ukládáme do postele, nebo alespoň polohujeme, dělám večerní hygienu, podáváme večeři apod. Tak tolik obecně k činnosti pečovatelské služby a práci pečovatelek.

A teď tedy přímo o mé práci.