Pohádky tisíce a jedné noci mi učarovaly už v útlém dětství. Orient mi prostě byl vždy blízký. V děství jsem obkreslovala Šehrezádu z ilustrací Hedviky Vilgusové a když jsem povyrostla, zapsala jsem se do kurzu orientálního tance. Byla to doba, kdy se můj první vážný vztah rozpadl. Šel za jinou, údajně hezčí. Orientální tanec mi pomalu, ale jistě dodával sebevědomí, sebedůvěru. I přesto, že jsem pohybově opravdu nenadaná. I přesto, že u tance jsem prý hrozné dřevo. Orient mi ukázal netušené možnosti mého těla.

Mám pro vás slíbenou "recenzi" diáře, na kterém už druhý rok ujíždím já. Fitness nadšenci hltejte dál, lenochodi nezavírejte okno blogu :-) Já totiž jsem lenochod! A když jsem rozbalila o Vánocích 2016 dáreček od kamarádky, tak trochu mě polil studený pot - "Já obtloustlý antitalent na všechny pohybové aktivity mám používát FITNESS DIÁŘ?!?!"

Série 25 songů měla úspěch a musím říct, že i mně tak trochu chybí. Takže dnes posílám osobitý francouzský polibek pro lepší den.

Teď nemám na mysli žádné magické záležitosti. I když... Ono to samo o sobě může být tak trochu kouzelné.

Nejlepší výzvy jsou ty nečekané. Tento článek nemá nic společného s novoročními předsevzetími a zběsilými dietami. Celá výzva vznikla tak nějak samovolně. Zjistila jsem, že asi budu potřebovat spolupráci svých ledvin a tak jsem se rozhodla dát je trochu dopořádku. Přece jen můj den pitného režimu vypadá asi takto:

Ztratila jsem sama sebe. Jak se to stalo? Prostě a jednoduše neumím žít v páru. Poučena z předchozích nezdarů, chtěla jsem to vzít za jiný konec a celý vztah nastavit jinak. Mám v sobě zvláštního kritika. Dříve ten vnitřní kritik kritizoval spíše lidi kolem mě (a zejména rodiny mých partnerů - ne úplně neoprávněně, ale stejně...) Kritik se ale s novým vztahem opřel do mě. A tak jsem najela na vlnu "budu dokonalou ženou".

Poslední dobou procházím velmi zvláštním obdobím. Cítím se ztracena na všech křižovatkách života... Kudy se ubírám v pracovním životě, jsem naznačila tady. Je asi patrné, že úplně happy to není. Tento týden se toho událo hrozně moc. A to tak moc, že jsem prostě nezvládla to, co jsem si naložila na hrb a složila se. Ve středu jsem strávila hodinku u paní psycholožky a popravdě nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

Nedávno jsem se vrátila z dovolené, od moře. Miluju, když můžu ležet na pláži, cachtat nohy v moři, poslouchat jak vlny naráží do skal nebo jemně šeptají do písku... V takové prostředí dokážu zapomenout na všechno. Dokážu získat patřičný odstup a nadhled. Tuhle dovolenou jsem si dopřála poprvé za dobu, co pracuji (tedy za dobu, kdy už nejsem ani trošku student a práce je moje hlavní náplň běžných dnů a týdnů...).

Když jsem byla na dovolené před pár lety (ještě s rodiči, byť už jsem dávno měla svůj život, ale bylo to pro nás oboustranně výhodné), studovala jsem a pracovala brigádně v malé hospůdce. Vrátila jsem se plná elánu. Do školy jsem šla s vervou. Do hospůdky jsem přivezla spoustu nových nápadů a kompletně předělala jídelníček (nabídku - samozřejmě že po konzultaci s šéfovou, i graficky). Nutně jsem potřebovala uklidit bar, udělat spoustu změn. Na dovolené jsem tehdy přečetla Čtyři dohody a jejich krátké znění jsme si vylepily se šéfkou v kuchyni (jsou tam dodnes, přelepené na nové vybavení, protože přežily i demolici staré kuchyně). Opravdu jsem dělala vše nejlépe, jak jsem dovedla, nebrala si nic osobně a tak dále a tak dále. Dokonce můj tehdejší krachující vztah dostal novou šanci. Pamatuju si, jak jsem seděla na schůdcích směrem k pláži a on volal, že se mu stýská. Tehdy jsem se rozhodla, že to ještě zkusíme a dala tomu další tři roky...

Stejné očekávání jsem měla letos. Jela jsem na svou první dovolenou s partnerem. Na dovolenou, kdy prostě zamknete kancelář a víte, že budete 2000km od ní. Dovolenou jsem si moc užila (a jestli se hecnu, napíšu o ní článek). Do vztahu to nepřineslo nic převratného a jak nyní - měsíc po dovolené - zjišťuju, tak do práce také ne.

Už dlouho mám v hlavě nový koncept blogu. A pevně doufám, že neskončí rozplynutím do neznáma, jak tomu u mě často bývalo... Zásadním impulsem byla touha přestat s takovým tím tajnůstkařením :-) Zaheslovaná rubrika plná stížností na život.

Blogy mě baví - číst i psát. Přečetla jsem spoustu článků a prohlédla mnoho pinů na téma "jak být úspěšným blogerem" :-) A mnoho těch rad spočívá v tom, že si musíte určit téma.

Téma...

Foodbloger teda rozhodně nejsem, do beauty blogerky mám daleko...

Jsem možná snadno ovlivnitelná (rozuměj ráda se nechávám inspirovat a zkouším to sama na sobě).

Jsem příručková lady!

Včera jste si mohli přečíst o mé práci v cateringu, o obsluhování svateb

Dnes se pokusím vylíčit svou profesi, kterou se zabývám na plný úvazek. Pracuji jako sociální pracovník a vedoucí pečovatelské služby. Zřídila si ji naše nemocnice. Filozofií této služby je návaznost péče na léčebnu dlouhodobě nemocných, tzv. LDN nebo taky DOLOD. Ovšem pečovatelská služba pečuje v domácím prostředí a nejsou to zdravotní sestřičky. O převazy, injekci, inzulin a jiné věci se starají zdravotní sestry z domácí péče. Jezdíme většinou k seniorům, ačkoliv můžeme pečovat o kohokoliv od 27 let (samozřejmě to musí být opodstatněné).

Pečovatelky jezdí ráno naše uživatele probudit, pomoci s ranní hygienou, u více nesoběstačných uživatelů vyměnit inko pomůcku, nachystají snídani (často do postele, ale věřte, že když už potřebujete snídani do postele od našich pečovatelek, moc radost z toho nemáte), umyjí nádobí a jedou k dalšímu. V půl jedenácté přistaví auto ke kuchyni, naberou jídlonosiče s obědy a rozvezou v okruhu asi 35km. Při rozvážení obědů vyberou prázdné jídlonosiče, které pak vrací do kuchyně. Odpolední směna objíždí ty, kteří se sami nenají. To znamená, že pečovatelka naservíruje jídlo z jídlonosičů, popř. vlastních zásob, krájí na kousky, občas pomáhá dostat sousto do úst. V odpoledních hodinách se pak věnujeme úklidům domácností a procházkám s uživateli. To už je právě na mě, abych lidi naučila třeba na to, že tyhle neživotně důležité úkony děláme po odpoledních nebo mezi ranní péčí a obědem. Večer naopak ty vážně nemocné, obtížně pohyblivé a zcela odkázané na péči druhé osoby ukládáme do postele, nebo alespoň polohujeme, dělám večerní hygienu, podáváme večeři apod. Tak tolik obecně k činnosti pečovatelské služby a práci pečovatelek.

A teď tedy přímo o mé práci.